Můj milý spánku

Tenhle dopis ti v hlavě píšu už pěkných pár měsíců. Mívali jsme spolu krásný vztah, teď jsme se ale trochu odcizili. Chybíš mi.

Všechno začalo, když mi nový doktor napsal nové prášky. Upozornil mě, že způsobují protivnost, což mi přišlo divné. Kamarádka lékárnice se při sdělení názvu zhrozila, já už si ho ale ani nepamatuju. Pro mě už to navždy budou prostě psycho prášky.

Spánku, aby bylo jasno - vůbec jsem netušila, že psycho prášky nějak ovlivní nás dva. Doufala jsem, že mi pomohou s vynecháváním písmen a slov při psaní. Pochop, že tohle je pro člověka, který se živí psaním, dost blbý.

Za trable se psaním mohla epilepsie (nebo taky ne, o tom ale někdy příště) a pro epileptiky jsi, Spánku, naprosto zásadní. Přiznávám, ne vždy jsem ti věnovala tolik času, kolik bych měla. Ale chápal jsi mě - těch pár hodin denně ses mi vždycky věnoval naplno a šlo nám to.

Ty psycho prášky tě ale asi naštvaly, co?

První probdělá noc mě spíš překvapila než znervóznila. Bylo to něco nového. Druhou, šestou a desátou už jsem vítala jako návštěvu příbuzných. Takových těch, se kterými si nemáš co říct, sejít se s ale nimi musíš a celou dobu přemýšlíš, že tenhle čas jsi mohl využít mnohem lépe.

Když už jsi mě v tom, Spánku, nechal, začala jsem po nocích číst. A docela se mi to líbilo. Konečně čas na knížky! Byl to proti tobě trochu vzdor, víš? Namlouvala jsem si, že tě zas tak nepotřebuji. Že si můžu v noci číst, přes den pracovat a všechno to půjde.

No...Nešlo to.

Pila jsem čím dál víc kafe a když jsem za pár nocí přečetla Klub rváčů, málem jsem si taky jeden založila. Dny byly divné. Všechno plynulo v takovém zvláštním mezičase. Jako by se mě nic netýkalo.

Přestala jsem jíst.

Prostě jsem ztratila pocit hladu. To už bylo o dvě životní jistoty méně a to bylo přesně o dvě více, než jsem byla schopná snést. I když jsem jíst nechtěla, tak jsem prostě jedla. Nosila jsem si jídlo do práce a jedla, když jedli ostatní.

S tebou to ale tak snadné nebylo.

Během těch nocí jsem se stala odbornicí na zvuky města. Opilci, rozjezdy, první šaliny a ptáci. Koupila jsem si fešáckou masku na oči, nový polštář a změnila kávový režim. Přestala jsem brát psycho prášky.

Trochu jsem si tě tím vším udobřila, ale nestačilo to. Těžko říct, jestli by se náš vztah pokazil i bez psycho prášků, každopádně tyhle bílé mrchy rozjely něco, co se těžko zastavuje.

Je to v hlavě, viď?

Dal jsi mi cennou lekci a zdá se, že s výukou pořád pokračuješ. Zatím jsem se naučila mít v hlavě pár scénářů pro případ, že mě většinou okolo třetí ráno necháš v posteli samotnou.

Vím, že když začnu myslet na práci nebo cokoli z reálného světa, už nepřijdeš. Moje scénáře jsou proto vlastně sny. Sny o tobě. Mám jich několik a vždycky si vyberu, který mi zrovna v tuhle noc sedne nejvíc. Když si tak představuji usínání na různých místech a v různých časech, většinou mě ještě na pár hodin vezmeš na milost.

Díky ti za to a slibuju, že se pokusím se polepšit. Tak se mnou měj trpělivost.

Mám tě ráda a vím, že bez tebe nemůžu být.

Jana